Žádostivost

V jedné zemi byla velká poušť a uprostřed té pouště byla stará studna. Nebyla to jen tak obyčejná studna. Podle pověstí, jež se o ní nesli, splnila tato studna každému poutníku, který dokázal zatočit jejím kolem a vytáhnout takto okov až nahoru, jeho přání. Avšak nikdo z těch co se za studnou do pouště vydali se ještě nevrátil.
Jednou se o této štědré studni dozvěděli i dva bratři a rozhodli se, že se k ní také vydají, aby se o její zázračné moci sami přesvědčili. Cesta pouští byla dlouhá a únavná. Oběma bratrům došly všechny zásoby jídla i vody a slunce nepřestávalo pálit nad jejich hlavami. Už se sotva vlekli, když v dáli uviděli studnu. Sebrali tedy poslední síly a s námahou došli až k ní. Na studni byl vytesán nápis. Ten kdo vytáhne vodu mou až nahoru, tomu se splní jeho přání. Avšak jakmile se voda má v jeho hrdle ocitne, nárok na splnění dalších přání jemu zanikne. Když to bratři uviděli velice se zaradovali. Schovali se tedy ve stínu studny, aby si zopakovali každý svá vysněná přání a přitom si s údivem prohlíželi okolí. Všude kolem studny se totiž v písku válelo velké množství vybělených kostí. A nebyly to ledajaké kosti. Byly to kosti lidské.
Starší bratr řekl: "Vidíš ty kosti kolem? To jsou kosti hlupáků jež se vody napili. Vždyť nápis jasně říká, že voda je otrávená. Že ten kdo se jí napije nemá nárok na další přání! Ale my se napálit tak snadno nenecháme a tuhle vodu pít nebudeme. Jen zatočíme jejím kolem, vyřkneme svá přání a hurá domů oslavovat!" Když to mladší bratr uslyšel, oddechl si, že má s sebou tak chytrého a bystrého společníka.
Jako první počal kolem studny točit starší bratr. Bylo to velmi vyčerpávající, protože studna byla značně hluboká. Téměř na pokraji svých sil vytáhl vědro až nahoru a spatřil v něm vodu odrážející paprsky rozpáleného slunce. Zavřel tedy oči a vyřknul v duchu své přání. Pak spustil vědro plné vody zpět dolů, až byl slyšet náraz vědra o vodní hladinu. I jal se kolem točiti znova, protože přání měl připraveno více. Po třetím přání však padl únavou zcela vyčerpáný na zem a na vysílení umocněné krutou žízní na místě zemřel.
Nyní byla řada na jeho mladším bratrovi. Ten byl však slabší a tak, když vytáhl s velkými obtížemi vědro nahoru, podíval se na svého mrtvého bratra. I zželelo se mu ho a obětoval všechna svá přání pro bratrovu i svou záchranu. Myslel si, že když si bude přát, aby bratr znovu ožil, pak budou oba moci společnými silami vytáhnout vědro až nahoru a studna je dostane z této pustiny zpět domů.
Vyslovil tedy své přání a spustil vědro dolů. Ale nic se nestalo. Vědro už dávno narazilo na dno studny, ale jeho bratr nejevil žádné známky života. I mladší bratr tedy padl vyčerpáním na zem a zdrcen tímto zklamaním po chvíli také zemřel.
Tu přiletěli ke studni dva krkavci. Byl to otec a syn. Starší krkavec řekl: "Dobře se synu podívej jak jsou lidé marniví, žádostiví a hloupí. Člověk, který tuto studnu vykopal měl jen jedinné přání. Toto přání mu dodávalo sílu, aby vykopal tuto studnu. Na splnění tohoto přání totiž závisel celý jeho život, protože voda nebyla široko daleko a on by bez ní zahynul. Když se poprvé napil z jejího osvěžujícího pramene, zhotovil tenkrát tento nápis, aby každý věděl, že největším přáním Boha v nás je život sám. Od té doby uplynulo již mnoho let a svět se změnil... Co to melu... svět se nezměnil! To lidé se změnili. Život dnes už nemá takovou cenu. Zde synu vidíš důkazy v podobě lidských kostí." "A to umřeli všichni co jsem přišli?" Zeptal se syn. "Ne milý synu. Ještě tak před dvěmi sty lety se kolemjdoucí poutníci klaněli hluboké moudrosti tohoto nápisu a radovali se z pocitu osvěžení ve svém hrdle. Tím bylo splněno jejich přání uhasit žízeň a jak praví nápis žádné další přání jim už studna ani splnit nemohla." Mladší krkavec se podíval na tu velkou hromadu kostí a pravil: "To jsou ale hlupáci ti lidi! A to si říkají páni tvorstva, když nedokáží zvládnout ani vlastní žádostivost!" A oba se dali do hlasitého smíchu.