Proč ženy klamou samy sebe aneb 3 zavádějící pravdy o štěstí

Společnost má jasnou představu o tom, jak by měla vypadat Ideální žena. Požadavky jsou dané: Má být mírná, někdy až pasivní, hodná, společenská a ochotná, atraktivní s orientací na rodinu a mateřství. Říká se, že žena by měla být ozdobou muže. Od ženy se vlastně očekává, že bude krásná a dokonalá. Jak to ale doopravdy je a jaké stresové důsledky má ženská role?

My, ženy, toužíme po štěstí, lásce a úspěchu, a přitom všemu nevědomě zavíráme dveře a plýtváme energií i financemi. Za čím se to vlastně honíme a dělá nás to opravdu šťastné? Které jsou ty nejčastější přešlapy, které nám blokují to, po čem tak moc toužíme?

Myslíte, drahé dámy, že můžeme splňovat všechny uvedené požadavky a současně naplňovat své sny, být úspěšné a u toho i šťastné? Jistě, jde to. A recept je možná jednodušší, než si mnohdy myslíme.

1. klam: „Musím být dokonale krásná a atraktivní“ (aneb O potlačení přirozenosti)

Mít se ráda taková, jaká jsem. To je pro mnoho žen téměř nadlidský úkol. Jak bych se mohla mít ráda, když se dnešnímu trendu krásy ani trochu nepřibližuji? Tak vypadá otazník v hlavách většiny žen bez ohledu na věk, sociální zařazení a vzhled. Co byste, milé dámy, odpověděly na otázku zdánlivě jednoduchou: „Jste krásná?“  Ve většině případů se setkávám s tázavým pohledem a následuje negativní odpověď. Ne, nejsem.

Přitom přijetí sama sebe je tak obohacující. Žena má velký dar, moudrost a krásu. Máme v sobě to, co muže činí šťastnými. Dokážeme pečovat, objímat a být jemné a křehké, ale také v sobě máme ohromnou sílu, kterou dokážeme podpořit, nasměrovat a vést. Dáváme teplo domovu. Proč se tak často podceňujeme? Proč toužíme porazit přírodu a investujeme do umělých prsou, nehtů, vlasů, abychom se poté ještě více hroutily? Co se stalo, že nejsme samy se sebou spokojeny?

Je to o vnitřním nastavení. O zápisech uložených hluboko v našem podvědomí. Často míváme nerealistické nároky samy na sebe, což jen zvyšuje naši frustraci a stres. Pokud se nám nedaří těmto představám dostát, ztrácíme svou přirozenost, a tím také hodnotu. Jen ve své přirozenosti se ale cítíme my, ženy, dobře.

Ano, je na místě o sebe pečovat a vypadat skvěle. Vždyť svým vzhledem reprezentujeme samy sebe a projevujeme úctu k druhým. Ale nic se nemá přehánět a vše by se mělo dít s lehkostí a jistou elegancí.

Odpovězme si na otázku, co přesně pro nás je to, v čem se cítíme dobře. Kde je naše přirozenost? Proč jsme doopravdy nespokojené? Na vylepšení vzhledu není nic špatného, pokud nám to zvýší sebevědomí a dodá psychickou pohodu, ale potlačujeme-li tím naši přirozenost, stáváme se nesvobodné, hysterické a nešťastné. Zkusme se na sebe podívat jako na krásnou ženu, která je krásná již z podstaty. Tedy začít se mít ráda. Vidět více přednosti, než nedostatky. To je myšlení opravdu úspěšných žen.

Žena a její přirozenost je symbol krásy sám o sobě. Již tím, že jsme každá úplně jiná, jsme jedinečné a zajímavé. Vždyť to, čím se lišíme, nás dělá originální, nevšední. Proč se tedy snažíme být všechny stejné, dokážeme utratit nemalé finanční částky, abychom se unifikovaly, dělaly umělé a nezajímavé? Chceme být krásné, ale přirozenou krásu potlačujeme. Má to logiku? Naším cílem se stává umělá fasáda za každou cenu. Hledáme štěstí v továrnách na dokonalost, abychom se dál trápily a hledaly štěstí stále dokola a nikam se neposunuly. Věříme své „pravdě“, přitom často jsou naše představy o skutečné kráse velmi zkreslené. A výsledkem všeho je smutek, prázdnota, nenaplnění. Já se ptám: Chceme být skutečně šťastné a svobodné? Pak si stačí uvědomit, že my krásné už dávno jsme. Jen to nevidíme.

Pozitivní náhled sama na sebe nám dává vnitřní spokojenost. Zaměřme se více na cíle, se kterými se skutečně identifikujeme, a touhy, které můžeme naplnit. Věnujme energii něčemu, co se ve skutečnosti nemíjí účinkem.  Buďme přirozené a budeme šťastnější a úspěšnější. Bez pozitivního vnitřního nastavení nám vnější zdroje moc nepomohou. Nastavme si naši krásu nejprve uvnitř – vždyť to je největší zdroj sebevědomí a je trvalého charakteru. Stavme na své přirozenosti. To je cesta ke štěstí, vnitřnímu klidu a ženské síle.

Jen tak, že se dokážu přijmout taková, jaká jsem, a udělat ze své odlišnosti přednost, se mohu cítit sebevědomá, šťastná a úspěšná.

2. klam: „Musím o všechno přehnaně pečovat a starat se, jen tak budu milována“ (aneb O zklamání a nenaplnění)

Odmalička jsme vychovávány tak, že musíme být milé a hodné k druhým – a své skutečné potřeby odsouváme na druhou kolej. Pak se domníváme, že naším úkolem je udržovat pořádek, urovnávat problémy, být oblíbené a milované. Nedovolíme si mít čas pro sebe. Cítíme se odpovědné za problémy druhých. Pokoušíme se uskutečňovat přání ostatních, obětujeme se, zanedbáváme samy sebe, potlačujeme svou identitu. Ano, žena, která byla v dětství vychovávána k přílišné pečlivosti a vlídnosti, je v dospělosti naučená potlačovat své vlastní potřeby. Cítí se pak osamocená a využívaná. A následuje stres a vyčerpání.

Trpíme pochybami, zda jako ženy splňujeme svou roli. Od rodiny nic nechceme. A vše nakládáme na svůj hrb bez cizí pomoci. Trpíme dokonce pocity viny a sebeobviňování, jestliže potom nezvládáme. Jenže svou přehnanou pečlivostí a starostlivostí o druhé můžeme naopak až obtěžovat. A pak nás přepadá pocit, že nemáme žádnou cenu. Naše nenaplněná touha po uznání vede k propadu nálad a veškeré přehnané úsilí o maximální výkon se stává naopak kontraproduktivní. Dochází k napětí ve vztahu, rodině a také pracovním životě. A co s tím děláme? Dále to kompenzujeme sebeobětováním nebo přeháněnou pořádkumilovností či perfekcionismem. Zkrátka roztáčíme spirály vlastního sebezničení. Neměnné každodenní rutiny, stereotyp, nuda, ztráta smyslu života, nenaplnění, to je výsledek. Točíme se v jednom kole nebo stojíme na místě, to je jedno, protože v obou případech se nemůžeme hnout. Toužíme po čase pro sebe, ale samy sobě si nalháváme, že ho nemáme. Tak kde ho vezmeme v tom celodenním kolotoči?

Pokud Vás pronásledují tyto myšlenky, pak je to optimální doba pro zpomalení. Buďte ke mně upřímné: Kdy jste si na chvíli dovolily zpomalit? Že si připadáte nesvé nebo ztracené? Samozřejmě. Protože sebeobětování a přílišná péče o rodinu, ještě dokonce v kombinaci se zaměstnáním, vede k potlačení schopnosti být tou, kterou jsem. No schválně, zažijte pocit, kým jste doopravdy. To bude změna! Vaše vnitřní hodnota v tuto chvíli je definovaná jen přes Vaše činy a spokojenou rodinu. Ale tím se vzdáváte využití všech svých vnitřních pokladů.

Každá z nás si v sobě nosí dlouhý seznam nejrůznějších měla bych, který vychází z požadavků a očekávání rodiny a zaměstnání. A všechny se domníváme, že když je splníme, budeme milovány a přijímány. Zkusme přezkoumat naše očekávání ohledně celého života a udělat si revizi našeho seznamu povinností a úkolů. Pak nalezneme, co je pro nás skutečně důležité. Když to uděláme, zbavíme se pocitů viny a získáme větší svobodu.

Zkusme prostě jednou vykolejit. Konečně budeme mít klid zamyslet se nad prioritami. Nad tím, jak využíváme a čemu věnujeme svůj čas. Sestavme si plán a přesně si určeme, kolik času budeme na co potřebovat. Zahrňme do plánu péči o sebe. Ať už je to relaxace, spánek, cvičení či hýčkání v podobě masáže a kosmetického salonu, nebo káva s kamarádkou – hlavně že je to cokoli, co podpoří naši vnitřní hodnotu a ženskost.

Co bude následovat? Výsledek může vést k našemu velkému vystřízlivění a může být skutečně účinný, jakmile zjistíme, kolik času obětujeme zbytečnostem. Věcem, kterým přikládáme neodpovídající důležitost. O kterých si myslíme, že jsou bezpodmínečně nutné. Ale nejsou. Vyjít s časem, který máme k dispozici, je jen o cviku. Ale nebojte, jde to dobře, jestliže si stanovíme, co je a co není důležité.

Zkrátka, přestaňme být nadmíru starostlivé. Přesuňme tu ohromnou péči o druhé občas směrem k sobě. Začneme-li se sobě více věnovat, lépe se pochopíme a nalezneme vnitřní klid a uspokojení. Zvolněme, nadechněme se a zkusme některé záležitosti a údajné důležitosti nechat jen tak plynout. To je cesta, jak se posunout dál, cítit se naplněná a doceněná.

3. klam: „Musím se honit za dokonalostí, pak budu úspěšná a uznávaná“ (aneb o Stálé nespokojenosti)

Chceme světu a sobě dokázat, že jsme dokonalé, a čekáme uznání. Jenže to mnohdy nepřichází. K tomu toužíme být šťastné. Ale proč jsme nešťastné a nespokojené?

Fajn, vezměme to postupně: Honíme se za dokonalostí. Toužíme po dokonalé postavě, hladké pleti bez vrásek dokonalé barvě vlasů, aktuálních módních doplňcích. Já se ptám: Proč? A existuje vůbec ta dokonalost?

Podléháme tlaku okolí a sil ubývá. Nezvládáme, hroutíme se, ztrácíme motivaci. Drtí nás, že ostatní to přece zvládají lépe. Vypadají lépe. Mají snadnější život, lepší podmínky. Hm… My, ženy, umíme krásně konstruovat příběhy a domýšlet si, a tak se dokonale trýzníme a ve své hlavě si zakládáme tento emoční zápis: Nikdy nebudu dost dobrá – a ten si následně opakovaně potvrzujeme tak dlouho, až mu uvěříme. A jaký je výsledek? Honíme se čím dál víc a vlastně nikdy to není dost dobré. Jsme unavené, frustrované, bez energie a sebevědomí.

Sečteno, podtrženo: Hledáme-li dokonalost a chceme-li mít vše perfektní a načasované za každou cenu, vede to zákonitě ke ztrátě sebedůvěry. Proč se to vlastně děje?

Svůj obraz o dokonalosti si vytváříme na základě příběhů druhých lidí a jejich očekávání. Já tvrdím: Nesrovnávejte se s pokroky a úspěchy jiných. Uvědomte si, co Vám konkrétně nefunguje, co nepřináší žádné výsledky – a tyto aktivity opusťte.

Položte si otázky typu: Stojí mi to opravdu za to? Co cítím, že potřebuji dělat jinak? Jak by měl vypadat výsledek a jak bych se měla cítit? Co cítím, že potřebuji změnit? Čí jsou ty příběhy, kterým věřím? 

Najděte si čas zamyslet se nad tím, jaký máte ze svých úkolů pocit. A dopřávejte si věci, které Vám dělají dobře pro pozitivní naladění, například voňavou koupel se svíčkami a hudbou, při níž se můžete ponořit hluboko do sebe a rozjímat a spojit se s vlastní podstatou. Dovolte si občas přestat brát všechno tak vážně a sledujte, jak na to Vaše tělo reaguje uvolněním a jak ve Vás narůstá pocit štěstí. Naučte se o sobě smýšlet tak, že dokonalé již jste. Najděte dokonalost v sobě. Jste dokonalé i se svými chybami a odlišnostmi. Zkuste občas pustit své strachy, které Vás vedou k tomu mít všechno pod kontrolou.

Dovolit si pochopit sama sebe, svou moudrost a krásu, to je zdroj ženského štěstí. Tedy uvědomit si své přednosti a schopnosti a dokázat je využít k dosažení naplnění, motivace, úspěchů a cílů, po kterých v životě toužíme.

Víte, v čem je největší problém? Často naši dokonalost chceme dotáhnout tak daleko, že se snažíme ve všem vyrovnat mužům. Ale jsme ženy. Jsme jemnější, láskyplnější a emotivnější. Tak proč se tedy chceme vyrovnat mužům? Povím Vám to: Protože chceme jejich uznání a obdiv. Ale ten už máme. Jsme inspirací a motorem už jen proto, že jsme. Nemusíme se chovat jako muži jen proto, abychom jim stačily.

Odjakživa v mužích vzbuzujeme něhu, jemnost a zranitelnost, což v nich podněcuje ochranářské sklony. Tím, že se jim snažíme vyrovnat, v nich tuto potřebu potlačujeme. Aktivujeme v nich vědomí, že všechno zvládneme samy, muži se cítí nepotřební a zmatení a my jsme potom na vše samy a cítíme se opuštěné. Nechme mužům jejich přirozenou úlohu v našich životech. Nechme je, aby nás ochraňovali a hýčkali. Nechme jim pocit důležitosti a nenahraditelnosti v ženském světě. Obohatíme tím nejen je, ale především samy sebe. Vždyť tím jsme vlastně dokonalé.

Budujme v sobě úspěch a sebedůvěru. Řekněte mi, proč si my, ženy, tak často snižujeme sebevědomí, přestože jsme krásné, chytré a máme všechny předpoklady k úspěchu? Přemýšlejme častěji o věcech, kterých jsme již dosáhly. Buďme si vědomy svých úspěchů. Naučme se mít ze sebe dobrý pocit. Objevme v sobě sílu projevovat sama sebe, ukazovat se takovou, jaká doopravdy jsem. Naše úspěchy mohou být i drobné, významné jen pro nás samotné. Budujme si krok po kroku svou základnu úspěchu samy v sobě. Zvýšíme si tak sebedůvěru a sebeúctu a nakonec samy uvěříme tomu, že skutečně sebevědomé, krásné a úspěšné jsme a to, čemu věříme, si také do života přitahujeme.

Pochopit sama sebe, svou moudrost a krásu. Uvědomit si své přednosti a schopnosti a dokázat je využít k dosažení naplnění, motivace, úspěchů a cílů, po kterých v životě toužíme. To je harmonie, díky které můžeme být šťastné a zároveň rozdávat lásku a pečovat bez toho, abychom se hroutily a cítily se nenaplněny a nedoceněny, když od okolí nemáme uznání, které očekáváme, ale které mnohdy nepřichází.

Zkusme tedy otevřít zcela nový, posilující pohled na nás samé. Chceme sebevědomí? Tak uznávejme samy sebe a pak se nám dostane uznání od druhých.

Markéta Luňáková, koučka a lektorka