Problém s rozumem

Naproti tomu rozum chce logické vysvětlení, a proto se nás snaží přesvědčit o tom, že to ne­může fungovat. Nic lepšího neumí. Ale každá nová, pozitivní zkušenost a každý prožitý úspěch přispěje k tomu, že i on se přesvědčí o tom, že máme schopnost si úspěšně přát. Koneckonců má obrovskou schopnost učit se, může ale vědět jen o tom, co poznal a co chápe. Všechno ostatní odmítá přijmout.
Proto rozum není pro zázraky kompetentní. Dokonce se vyloženě snaží veškerým zázrakům zabránit. To, co se nehodí do jeho obrazu světa, přece nemůže existovat. Z tohoto důvodu vám později vysvětlím (pro rozum na základě vědeckých poznatků), proč naše přání nejenže mohou být splněna, ale jsou také splněna vždy a bez vý­jímky. Tím můžeme rozumu argumentovat, když o tom zase začne pochybovat.
 
Jedno je ale potřeba si ujasnit - velká přání by mohla při učení jak si správně přát fungovat úpl­ně stejně, neboť Universu je jedno, zda je přání velké, nebo malé.
Jsou to vždy jen naše představy, které něco připustí, nebo něčemu zamezí.
Ale protože jsou právě naše představy tak zapletené, že ve splnění svých přání vlastně opravdu nevěříme, podvědomě proti splnění zdánlivě vel­kých věcí pilně pracujeme. Naproti tomu menší „zázraky“ se mohou při urči­tých nahodilých okolnostech přece jen někdy stát, podle hesla: „Když je štěstí unavené, i na vola sedne“.
Možná ale po prvním menším „zázraku" člověk najde odvahu k dalšímu malému zázraku, kte­rý už pak možná není zázrakem, ale něčím jako úspěšným splněním našeho přání. Čtvrtý a pátý zázrak bude stále přesvědčivějším důkazem a náš rozum zjistí, že zřejmě existuje ještě něco víc, co však nedokáže vysvětlit. Přizpůsobí se a pomalu si vytváří nový koncept. Najednou začne rozum ten nový svět akceptovat, protože úspěšné přání si je něco, co je pro rozum očividné: On vysílá a zase přijímá. Časem se začne považovat také za tvůrce.